Kanoistky Klubu vodních sportů Žamberk slaví mimořádné úspěchy. Mají šanci se probojovat na Olympijské hry 2024 v Paříži?
Dovolte nám představit výjimečné výsledky žamberských sportovních nadějí Kamily Šímové a Veroniky Břízové. V následujících řádcích si můžete přečíst o jejich mimořádných výkonech a výsledcích na nejvyšších světových soutěžích v rychlostní kanoistice. Mistrovství světa, mistrovství Evropy juniorů a regata Olympijských nadějí jsou vůbec nejvyšší soutěže v rychlostní kanoistice pro juniorské kategorie. Jsou organizovány asociací ICF a také předstupněm do seniorských kategorií, ve kterých probíhá bodování do světového poháru a kvalifikace na Olympijské hry.
Jaká cesta k tomuto úspěchu vedla, jak vypadá trénink děvčat a co mají rády na vodních sportech? To vše a mnoho dalšího najdete na následujících řádcích. Odpovědi děvčat doplnil za oddíl rychlostní kanoistiky Klubu vodních sportů Žamberk (KVS) Petr Stránský.
[ngg src=”galleries” ids=”59″ display=”basic_thumbnail” thumbnail_crop=”0″]Kamilo, Verčo, co máte nejraději na kanoistice a vodních sportech obecně?
Obě: Kouzlo vodních sportů je v tom, že jste v přírodě, u vody, nikdo vás nezavírá v hale. A také ve všestrannosti – kanoistika spojuje sílu, vytrvalost i rychlostní výkon. Tato kombinace z něj dělá extrémně náročný sport. Začít s kanoistikou ale může úplně každý. Třeba nebude hned vozit medaile, ale i tak je to paráda projet se na lodi a být venku.
Jak vypadá vaše tréninková příprava?
Kamila: Možná bych začala tím, že zmíním zimní přípravu. V tomto období se trénink skládá z běhu, běžeckého lyžování, plavání a posilování – tím především nabíráme zmiňovanou sílu a vytrvalost. Hodně se to projeví, když se fyzická příprava podcení. Od jara se pak vrhneme na trénink na vodě, jezdíme zejména na Pastvinách, kde máme základnu. To už se piluje technika, traťové tempo, rychlost a začínají první závody, které pokračují až do konce září.
Verča: Trénujeme prakticky denně, tím sportem vlastně žijeme, vše probíhá podle připraveného plánu. K tomu taky vyrážíme na několik soustředění ročně, vždy před hlavními závody sezóny. Soustředění jsou nejčastěji v Nymburku a v Račicích, ale s národní reprezentací jsme si už mohly užít soustředění v Itálii i Chorvatsku a to hlavně kvůli teplotním podmínkám.
Obě studujete střední školu. Jak se vám daří skloubit sport se studiem?
Verča: Jsem v prvním ročníku, takže se teprve uvidí, jak to vše půjde dohromady. Je to přeci jen více než 600 hodin tréninku ročne, závody a soustředění s reprezentací juniorů. V příštích letech se mají tyto dávky ještě zvyšovat.
Kamila: Když se chce, všechno jde! Jsem ve druhém ročníku a musím přiznat, že zameškaných hodin mám hodně, ve škole mi ale celkem vycházejí vstříc. Po mistrovství světa mě tam dokonce čekalo speciální přivítání. Učitelé také rozesílali link, aby spolužáci mohli závody sledovat a fandit.
Kolik máte za letošní rok najeto kilometrů?
Kamila: Když sečtu tréninky a závody, je to okolo dvou tisíc kilometrů na vodě, plus 800 kilometrů běhu, zhruba 150 hodin v posilovně a také ostatní příprava.
V jakých kategoriích vlastně závodíte a kdy jste začaly jezdit společně debl?
Kamila: začala jsem jezdit asi v deseti letech na kajaku, takže jezdím celkem asi šest let.
Verča: I já jsem začínala na kajaku, asi před čtyřmi lety. Obě jsme v kategorii juniorek, kde závodíme se soupeřkami, které jsou i o dva roky starší. Jezdíme jak singl, tak společně debl. Jsme z jednoho klubu a přes určitou nevýhodu pádlování na jednu stranu, nás to svedlo dohromady. Každá jsme trochu jiná, ale ukázalo se, že naše společná posádka má potenciál.
To mě přivádí k základní otázce, kterou by bylo dobré čtenářům zodpovědět – jak se vlastně na kanoi zatáčí? Jaký je rozdíl mezi kajakem a kanoí?
Verča: Na kajaku většina sportovců začíná, protože se v něm sedí a je snazší na stabilitu, kdežto na kanoi se klečí. Závodní kanoe je velmi úzká a je hodně náročná na stabilitu, začátečník se na ní udrží jen pár okamžiků, chce to hodně cviku.
Kamila: V kanoi se klečí na speciálním materiálu, ale samozřejmě po jeden a půl hodině tréninku to i trochu bolí. A jak se zatáčí? Řídí se pádlem, na singl kanoi se musí řídit každým záběrem, na deblu je potřeba vše sladit s tím druhým – řízení lodi je především na tom vzadu. My jezdíme takzvanou “kanadu”, což znamená že obě pádlujeme na jednu stranu a to dříve znamenalo absolutní nevýhodu. Poslední vývoj ale ukázal, že to jde, ale je těžší natrénovat dokonalou souhru.
Jaké to je, oblékat reprezentační dres? Jaké země jsou velmocemi kanoistiky?
Kamila: Je to super pocit, nikdy by mě nenapadlo, že bychom mohly porážet soupeřky z celého světa.
Verča: To je pravda, navíc šance se prosadit určitě ještě bude – teď závodíme proti soupeřkám, které jsou běžně i o dva roky starší. Největší konkurence je z Kanady, Maďarska, Polska, ale také z Číny. V Maďarsku je kanoistika národní sport, tomu odpovídá i skvělé zázemí. Naopak třeba na Slovensku, kde se jela regata Olympijských nadějí, takové podmínky nejsou.
Obě: Být v reprezentaci je velká pocta, už jenom samotná nominace. A pak ten pocit v národním dresu – je to úžasné a zároveň cítíte velkou zodpovědnost.
A jaké pocity máte před mezinárodními závody?
Kamila: Je to o mnoho větší stres, velké přípravy už kvůli postupům z rozjížděk, dvě hodiny před startem se už nejí, přítomný je fyzioterapeut a samozřejmě reprezentační trenéři, kteří se věnují jen nám. Reprezentační tým zajišťuje veškerý servis, což je skvělé, ale také to znamená, že když se nemusím o nic starat, mám pak víc času se před závodem nervovat!
Pojďme k vašim největším letošním úspěchům, k účasti na mistrovství Evropy, světa a v závodě Olympijských nadějí. Můžete tyto závody srovnat?
Obě: Nominační závody na Evropu a svět juniorů měly prakticky stejný průběh – všechny jsme vyhrály, to je podmínkou k získání nominace na tyto velké soutěže. Ale pro Olympijské naděje se počítal výkon z mistrovství republiky v naší věkové kategorii 16 let. Na Evropě jsme byly na trati 500 m osmé, na 200 m sedmé. Na mistrovství světa jedenácté na pětistovce, Kamča byla na stejné trati na singlu třináctá. Na Olympijských nadějích pak přišlo na kilometru zlato! Na 500 m jsme ještě byly páté a na 200m čtvrté. Kamča na kilometru třetí a Verča na 200m pátá. Účast na mistrovství světa ale ceníme o trochu výše, i když jsme si z něj neodvezly žádnou medaili. Třeba to ale vyjde za rok, za dva!
Jaké jsou vaše sportovní cíle a sny?
Obě: To je jasné, Olympiáda! Vloni přišel zlom, když jsme spolu poprvé vyjely zlato. Od té doby makáme, abychom byly nejlepší! Příští rok se rozhodně chceme probojovat na mistrovství světa do velkého finále, to je náš cíl. Tam se dostane jen devět nejlepších posádek na světě, letos jsme skončily jedenácté mezi osmnáctiletými. Příští rok se chceme pokusit vybojovat účast o Olympijskou kvalifikaci mezi dospělými, je to náš sen, ale Olympiáda je už za dva roky a kvalifikace v příštím roce. Takže by to znamenalo se postavit soupeřkám o dost let starším, což rozhodně nebude žádná sranda.
Klub vodních sportů Žamberk je mladý spolek. Kolik má v současné době členů?
Petr Stránský: Náš klub má v současnosti 65 registrovaných členů, z toho je přes 20 dětí, které aktivně závodí a reprezentují Žamberk prakticky po celé republice. Máme trenéry s dlouholetou praxí a další nadšence, především z řad rodičů, kteří se podílejí na činnosti klubu, jak jen to jde. Hlavními trenéry jsou Jan Kraus a Marek Černohous, kteří připravují také Kamilu s Veronikou. Petr Bříza se věnuje našim nejmenším. Úspěchy ale máme i v dalších kategoriích, nejen dětských. Velmi krásně nás reprezentuje veterán Jiří Strnad – o jeho poslední výpravě za cennými kovy na Mistrovství Evropy v dračích lodích si mohli čtenáři přečíst v minulém čísle Listů. Doufáme, že i díky informacím z tohoto rozhovoru se nám podaří více zapojit do jednání na úrovni komunální politiky v oblasti sportu. Naší snahou je zlepšení sportovního prostředí v našem městě. Jsme sice mladý spolek, ale s bohatou sportovní historií.
Úspěchy děvčat třeba zaujmou další děti. Přijímáte nové členy, nebo už jste na hranici kapacity klubu?
Petr Stránský: V poslední době jsme uskutečnili nábor dětí i celkovou osvětu. Trenérskou licenci má u nás celkem 6 lidí a jak už to tak bývá, vše dělají ve svém volném čase a bez nároku na honorář. Máme ale problém se zázemím na Pastvinách U Kapličky – je hodně provizorní, což někoho může na první pohled odradit. Našemu vysněnému projektu nové loděnice by snad mohla doba více přát. Naším cílem je ale vychovávat mládež k lásce k vodním sportům a v budoucnu vytvořit důstojné zázemí pro tyto nádherné sportovní disciplíny na přehradě Pastviny. Chceme, aby na současné úspěchy našich děvčat, navázali i další naši svěřenci.
Děkuji za vaše odpovědi i čas pro Žamberské listy a přeji mnoho dalších úspěchů.
Ptala se Monika Škodová (Žamberské listy)
rozhovor byl s jejím souhlasem zveřejněn i zde